13 - Příběh o Vás
„Tohle je příběh o vás,“ řekl muž v rádiu. A vám se to líbilo, protože jste vždycky chtěl o sobě slyšet v rádiu.Vítejte v Night Vale.
Tohle je příběh o vás.
Žijete v přívěsu, poblíž Parkoviště, hned vedle domu stařenky Josie. Občas vám zamává, když jde vybrat poštu nebo pro svačinu pro Anděly. Občas zamáváte zpátky.
Kolem a kolem, nejste špatný soused.
V noci pozorujete červené světlo problikávající na špičce rádiové věže. Drobný záchvěv lidské činnosti na pozadí hvězd a nicoty. Sedíte na schůdcích svého přívěsu, zády k světlům Parkoviště a dlouhé hodiny sledujete rádiovou věž. Ale jen někdy. Většinou děláte jiné věci.
Tohle je příběh o vás.
Nežil jste vždycky v Night Vale. Žil jste jinde, na místě kde bylo více stromů, více vody. Psal jste pro společnosti reklamní letáčky rozesílané poštou a prodával jste jejich zboží. „Drahý obyvateli,“ psal jste často. „Konečně nějaké dobré zprávy v tomto pochmurném světě. Je tady důvod proč se nezabít!“ Pak jste to smazal a napsal něco jiného, a to bylo odesláno a nikdo to nečetl.
Měl jste kamarádku, pak přítelkyni, pak snoubenku – tu samou osobu. Vařila večeři, občas, a občas jste vařil vy.
Často jste se dotýkali.
Jednoho dne jste šel z té skleněné krabice, kterou je vaše kancelář, k vašemu starému Fordu Probe, tak jste měl vidinu. Viděl jste nad sebou planetu ohromné velikosti, neosvětlenou žádným slunce. Neviditelný titán, jen husté černé lesy a strmé hory a hluboké bouřlivé oceány.
Byla tak moc daleko.
Tak pustá. A tak nemožná a hrozivě temná. Ten den jste se domů nevrátil. Namísto toho jste vyjel. Jel jste dlouho a nakonec jste skončil v Night Vale, kde jste zaparkoval.
Od té doby vás pronásleduje, jak bylo snadné odejít od svého stávajícího života a jak málo následků to mělo. Vaše snoubenka ani vaše práce se vám již nikdy neozvala. Nikdy vás nehledali, což se zdá nepravděpodobné, nebo možná, v Night Vale vás nemohou nalézt.
Naprostá svoboda. Absence následků.
Děsí vás to.
Máte novou práci. Každý den krom neděl vyjedete do Písečných Pustin a tam najdete dva kamiony. Stěhujete dřevěné krabice z jednoho kamionu do druhého, zatímco vás muž v obleku v tichosti pozoruje. Pokaždé je to jiný muž. Občas ty bedny tikají. Většinou ne. Když skončíte, muž v obleku vám dá obnos v bankovkách, pokaždé jiný, a vy jdete domů.
Je to nejlepší práce, co jste kdy měl.
Až na dnešek… ten byl jiný.
Stěhoval jste bedny. Muž v obleku, cizinec, vás sledoval. A pak, což se nikdy předtím nestalo, muži v obleku začal zvonit telefon. Poodešel trochu dál a přijal hovor. „Ano, pane!“ řekl, a „Ne, pane!“ a také vydal zvuk jako křičící jestřáb. Nebylo to obzvláště zajímavé.
Stěhoval jste bedny.
Najednou, nutkání. Přepadlo vás příšerné nutkání, a jen z důvodu, že jste byl chycen do pasti svobody udělat v tomto životě cokoli, vzal jste jednu z beden a strčil ji do kufru svého auta.
Než se muž vrátil po skončení hovoru, s prací jste byl hotov. Dal vám peníze (dnes to bylo skoro pět set dolarů, druhá největší částka vůbec), a vy jste jel domů s bednou v kufru.
Když jste dorazil domů, vzal jste bednu do svého přívěsu a nechal ji v kuchyni. Bedna nevydávala tikající zvuk. Nevydávala vůbec žádný zvuk. Nic nevydávalo zvuk až na vás, při nádechu a výdechu.
Uvařil jste si večeři (vždycky jste si vařil večeři), červené světlo na rádiové věží se rozsvěcovalo a zhasínalo ve vašem periferním zorném poli; zpráva, která tam byla a pak nebyla, a kterou jste nemohl nikdy rozluštit.
Přemýšlel jste, jak dlouho jim asi bude trvat, než začnou bednu postrádat. Nepřemýšlel jste, kdo ti ‚oni‘ mohou být. Některé záhady nejsou otázky k zodpovězení, ale jen matný fakt, věc, která existuje, aby se o ní nevědělo.
Což nás přivádí k nynějšku. K tomuto příběhu.
Tomuto příběhu o vás.
Posloucháte rádio.
Hlasatel hovoří o vás.
A pak uslyšíte něco jiného, hrdelní zavytí, tam v dálce v poušti, a víte, že nepřítomnost bedny byla objevena.
Bedna, no ta leží. Toť vše. Na kuchyňské podlaze. Toť vše.
Je teplá, teplejší než vzduch kolem ní. Je cítit ostře a zemitě, jako čerstvě drcená skořice. A když přiložíte ucho k hrubému teplému dřevu, slyšíte jemné bzučení, nejasnou melodii.
Nevypadá, že by bylo obtížné ji otevřít. Vše co je třeba je odstranit pár hřebíků.
Neotevřete ji.
Namísto toho se rozhodnete jít do Moonlight All-Nite občerstvení a dát si kousek koláče.
Vítr je horký, jako vždy, a voní medem a blátem.
Noc je vaše oblíbená doba.
Denní světlo přináší jen řetězec visuálních vjemů, z kterých žádné se neskloubí v pro vás něco porozumitelného. Život se rozostřil, ztratil následky. Při jízdě na okamžik vypnete světla. A v ten okamžik opět vnímáte nad sebou, nyní nepříliš daleko, tu planetu ohromné velikosti, neosvětlenou žádným sluncem. Neviditelný titán, jen hluboké černé lesy a strmé hory a hluboké bouřlivé oceány. Nevidíte nic než slabou měsíční zář na vaší palubní desce, ale víte, že ta planeta tam je, zívajíc v neviděných vesmírech.
Okamžik přejde.
Znova zapnete světa a vše co vidíte je cesta. Jen asfalt. Jen to.
A projedete kolem muže mávajícího semaforovými vlajkami, které říkají, že rychlostní limit na tomto úseku je čtyřicet pět.
Moonlite All-Nite je zářivě zelená, hranol mátově zelené záře v teplé temnotě. Přimhouříte oči, když ji uvidíte, jakoby zraňovala váš zrak, ale ona nezraňuje. Zaparkujete poblíž předních dveří.
Muž se válí na zemi, oči kalné a bez zraku, a šeptá slova „lůno špíny“ znova a znova. Ale vy nemáte drobné, co byste mu dal, tak jdete dovnitř.
Objednáte si kousek jahodového koláče, a servírka vám naznačí skrz slova a gesta, že vám bude brzy servírován.
Rádio k vám konejšivě promlouvá skrze statické reproduktory zasazené do pěnového čtverce na stropě.
Vypráví příběh o vás.
Váš příběh, konečně.
Muž si sedne na lavici naproti vás. Matně jej poznáváte, ačkoliv nyní vypadá podstatně jinak. Je to ten muž, jež se zdál být Slovanského původu, ale oblékal se v absurdních karikaturách Indiánského náčelníka a říkal si Apačský Stopař. Avšak teď, a to sotva můžete přehlédnout, se vskutku proměnil v domorodého Američana.
Přemýšlíte, jestli dostanete ten koláč brzy.
Apačský stopař je cítit rašelinou a potem. Nakloní se přes stůl a zlehka se dotkne vaší ruky.
Neodtáhnete tu ruku pryč, protože víte, že nic z tohoto nebude mít žádné následky.
„Вы в опасности,” (1) řekne, „Они идут.” (2)
Vy přikývnete.
On poklepe na stůl. Pak svraští obočí a semkne rty a sehne se a poklepe na zem.
Vy opět přikývnete.
„Myslím, že můj koláč je už tady,“ řeknete, zbytečně, zatímco je koláč docela viditelně položen před vás. Neobjednal jste si neviditelný koláč. Nenávidíte neviditelný koláč.
On se na dlouho chvíli zadívá na ten koláč, a pak se sykotem pomalu nosem vydechne.
„Они придут снизу. Пироги не помогут.” (3)
Odejde.
Ten chlapík je ale kretén!
Dojíte koláč a požádáte o účet. „Účet prosím,“ řeknete. Zašeptáte to do sklenice se vodou, jak je zvykem a poté nadzvednete tácek se sáčky s cukrem, abyste účet našli vyplněný a připravený k zaplacení. Upustíte pár mincí na účtenku, posunete to zpět pod cukry, počkáte na zvuk polknutí a odcházíte. Číšnice kývne, zatímco kráčíte, ale ne na vás. Přikyvuje pomalu a rytmicky do tempa hudby, kterou může slyšet jen ona, zatímco její oči obepisují křivky neonových světel nad jídelním lístkem.
A zatímco startujete auto, muž v rádiu říká něco o počasí.
[“You Don’t Know” by Mount Moon]
Bedna je ve vaší kuchyni kde jste ji zanechal a vy padnete na kolena, abyste ji mohli lépe obejmout. Je teplejší, doslova horká.
Stále netiká.
Cesta domů vám nezabrala žádný čas. Teď, když nad tím přemýšlíte, byly na cestě jakákoliv jiná auta? Kam se všechny auta poděly? Muž se semaforovými vlajkami, který vysvětluje rychlostní limit, ten tam taky nebyl.
Vaše srdce buší.
Aniž byste dovolil další zbloudilé myšlence bloudit vaší myslí a zdržovat vás, popadnete bednu a hodíte ji do kufru auta. Otočíte zapalováním a vaše autorádio se s lupnutím zapne – přesně když hlasatel říká, že se vaše autorádio s lupnutím zapne.
Kam teď?
Nevíte, ale přesto tam jedete.
Pár světel, pár očí a dvě roztřesené ruce spěchají skrz tiché město.
Za vámi vidíte kužely světla z helikoptér, jak se snášejí k vašemu přívěsu.
Sirény zní.
Fialový mrak visí nad městem a občas se třpytí, když se pootočí.
Celek funguje.
Projedete kolem Moonlite All-Nite – stále zářící a plné lidí, kteří pomalu jedí něco, co zní dobře jen pozdě v noci, a kolem Bowlingové Dráhy a Arkádového Zábavního Komplexu Desert Flower Teddyho Williamse, který nejenže zamyká po zavíračce své dveře, ale je i zabarikáduje. Minete Radnici, která jako vždy je po setmění úplně zahalena v černém sametu.
Jedete dál, následujíc volání dalekého nejistého měsíce, a minete Parkoviště (kde prodavač byl na noc odklizen) a dům stařenky Josie (kde jediným znamením, že by nenápadný malý domek mohl být obydlím Andělů, je jasná svatozář nebeského světla, jež jej obklopuje, a cedule vepředu, kde je napsáno Obydlí Andělů).
A město je za vámi, a vy jste v Planinách a Pustinách.
U cesty vidíte muže, který drží kaktus v jedné ruce a nůžky v druhé. Když projíždíte kolem, obojím na vás zatřepe a poté zavyje.
A pak jste sám.
Jen vy a poušť.
Zastavíte auto a vystoupíte. Oblázky křupou v písku v reakci na váš pohyb. Za zavřenými dveřmi auta rádio mumlá. Světla auta ozařují jen pár zbloudilých rostlin a široké hloupé oči nějakého nočního zvířete.
Ohlédnete se zpět a vidíte bouli světla, kterou je vaše Night Vale. Fialový mrak se teď vznáší nad srdcem města a sahá svými úponky do a z budov.
Slyšíte řev a střelbu.
Otevřete kufr auta a položíte jednu ruku na bednu. Pulsuje nějakým druhem života.
Avšak stále žádný tikot.
Ohlédnete se.
Několik budov hoří. Davy lidé se vznáší ve vzduchu, kde je drží paprsky světla, a tam se marně brání proti sílám, jimž nemohou porozumět. Země se zachvěje, jako by se polekala.
Je to tak tiché, když na to dojde. Vidíte černé auta dlouho před jeho příjezdem. Přijede a zastaví poblíž a vystoupí z něj dva muži
Neutíkáte. Ani oni neutíkají.
„Jak jste mě našli?“ ptáte se.
„Vše, co děláte, se vysílá z nějakého důvodu v rádiu. Tudíž to bylo velmi snadné,“ řekne jeden z mužů, ten co není vysoký.
„Jo,“ řeknete. „Chápu.“
„Máte tu věc?“ ptá se muž, co není vysoký.
Neříkáte nic.
Muž, co není vysoký, udělá gesto na muže, co není nízký, a ten kolem vás projde, podívá se do kufru vašeho auta a přikývne.
„O to snazší,“ říká muž, co není vysoký.
Ozve se nečekané cvaknutí. Jedny z předních dveří černého auta se otevřely a vaše snoubenka vystoupila. Její oči byly mokré jako tu noc, co jste ji opustil. Vypadá, že nezestárla, avšak, vy si nemůžete vlastně vybavit, jak dlouho to bylo. Mohlo to být minulý týden? Nebo to bylo před deseti lety?
„Proč?“ ptá se. „ Proč? Proč?“
Nevíte, co říct.
Muž, co není nízký, k vám přistoupí a přiloží vám ke krku nůž. Nikdo nic neříká. Vaše snoubenka kroutí hlavou. Její oči jsou prázdné. Zlomené. Překypují citem.
Rádio o tomto všem povídá, zatímco to probíhá. Slyšíte jej matně skrz dveře vašeho auta.
Nemůžete se přestat usmívat.
Najednou, následky. Najednou, už nejste svobodný. Všechno se to otáčí.
Najednou.
Život – únavný a bezbarvý – je zase plný elánu. Rudé světlo na věži stále bliká v dálce a každá zpráva v tomto světě má význam. Všechno dává smysl a vy jste konečně trestán.
Nemůžete si vzpomenout, kdy jste byl šťastnější.
Vaše snoubenka se náhle vrátí do auta. Nezdá se, že by si jí kterýkoli z mužů všiml. Jeden z mužů otevře bednu pár rychlými klepnutími a vytáhne z ní detailní miniaturní domek.
Ty hodiny, co jeho výroba musela zabrat! Myslelo se na každý detail! Máte doje, že vevnitř domku vidíte na okamžik pohyb a blikající světla.
„Nepoškozený,“ říká muž, co není vysoký.
Zářivě se na něj usmějete.
Nůž přitlačí na váš krk, ale vás to nebolí. Vaše oči se zatoulají vzhůru, a nad sebou vidíte temnou planetu ohromné velikosti neosvětlenou žádným usazenou v nicotě bez slunce, neviditelného titána, jen husté černé lesy a strmé hory a hluboké bouřlivé oceány.
Monstrum. Rotující. Beze zvuku. Zapomenuté. Je teď tak blízko. Vidíte jej rovnou nad sebou. Možná, kdybyste se opravdu snažil, mohl byste se jí dotknout.
Natáhnete se…
Tohle byl váš příběh.
A rádio pokračuje s dalšími věcmi, zprávami, dopravou, politickými názory, a opravami politických názorů. Ale byla tu doba, den, jeden jediný den, kdy to byl jen jeden příběh.
Příběh o Vás.
A vám se to líbilo, protože jste vždycky chtěl o sobě slyšet v rádiu.
Dobrou noc, Night Vale. Dobrou noc.
Dnešní pořekadlo: Nikdy bych se nepřidal do PEN15 klubu, který by dovolil osobě jako já stát se členem.
Překlady:
1 – Hrozí vám nebezpečí.
2 – Přicházejí
3 – Přijdou zespodu. Sladkosti nepomůžou.
0 komentářů: